pondělí 20. října 2014

The IT Crowd

Tak, opět se ozývám všem svým 0 čtenářům po nějakém tom čtvrt roce. Zdá se, že je tradicí napsat nějaké povídání, jakmile se člověk objeví na vysoké škole, takže tímto považuji tuto tradici za splněnou. Obávám se, že z celého článku smrdí něco jako "líbí se mi tu moc se mi tu líbí" a bohužel i "jsem velký programatér, muhehe", popřípadě "jsem i tak trochu vlezdoprdelka a šprt", tak mě prosím omluvte, případní zabloudivší čtenáři.

Dostal jsem se na FEL ČVUT, program Otevřená informatika. S přijímačkami jsem neměl tu čest, vzali mě na průměr, (<= 1.5 z matematiky není zrovna výzva). Váhal jsem mezi tímhle a FITem, ale nakonec zvítězil FEL. Studium by tu mělo být spíše teoretičtější, více orientované na výzkum a celkově se mi líbí, že to nejsou jen operační systémy, logická hradla a vrtání se v nechutných zaprášených obvodech, ale víceméně matematika, programování a časem snad umělá inteligence. I když na hardware a OS samozřejmě taky trochu dojde. No a taky mám místo C/C++ Javu a Python, což asi rozhodlo. Plus je to blíž k metru :-D.

Mám tedy čtyři povinné předměty:

Programování 1
Tohle je normální programování vyučované v Javě. Učíme se hezky popořadě copak jsou to ty podmínky, cykly, proměnné, OOP a tak. Musím ocenit, že na úvod si na nás připravili port robota Karla hezky do Javy včetně GUI, a tři cvičení jsme s ním hledali cestu bludištěm, což je rozhodně zajímavější, než dělat posté konzolovou kalkulačku (ta přišla hned vzápětí). Co se programování týče, tak mě tam asi nic moc nového nenaučí, ale ta teorie za tím je fajn, člověk se aspoň dozví, jak to funguje v paměti nebo něco o Javě. Prostě takové ty věci na které na střední nebyl čas a doma se je moc studovat nechce.

Co je ale zajímavější, že pro ty, kteří už programovat umí a nudili by se, je možnost zúčastnit se http://www.sscaitournament.com/, a psát uměle inteligentního bota do Starcraftu. Takže jsem hned běžel do Xzone, koupil Starcraft a až se mě někdo zeptá co studuju, tak odpovím, že hraju Starcraft. Ještě nevím jak to budu stíhat, a přímo do soutěže to asi nepošlu, ale je to moc pěkné na hraní si s panáčky a zdrojákem, popřípadě výmluvy, že se sice neučím, ale přesto dělám něco do školy.

Řešení problémů a hry
Kdo z vás má předmět, který se jmenuje takhle, ha? Tohle je víceméně motivační předmět, který nám má ukázat, co se dá v informatice dělat za husťárny, a zároveň taková veselá algoritmizace. Za semestr děláme tři projekty - hráče na vězňovo dilema (každý má toho svého udělat co nejchytřejšího, a nakonec se všichni postaví proti sobě a zvítězí ten, kdo nahrál nejvíc bodů), spamový filtr (úvod do strojového učení) a nakonec reversi. První dvě legrace v Pythonu, poslední už v Javě. Na přednáškách nám povídají něco o Pythonu, abychom do toho rychleji pronikli (taky nic moc nového, CheckIO naučil), ale hlavně takové věci jako jak psát čistý kód, jak psát správně unit testy a tak, což mi přijde naprosto úžasné. A jako bonus budou tři motivační přednášky od lidí z praxe, k čemu všemu je tam ta matematika a další teorie dobrá, nebo co všechno se dá pomocí programování dokázat.

---- Přerušuji svou namyšlenost, pusťte si poníka. ----

Diskrétní matematika
Ok, tady jsem si narozdíl od programování nic moc dopředu udělat nemohl. Nicméně i tohle je bomba - učí nás úžasný a hlavně normální pan Habala, který dokáže látku podat opravdu lidsky, s nadhledem a tak, že člověk jenom kouká, jak se do něj lejou vědomosti. I  když občas je to dost fofr, tak to chce si nad tím ještě sednout. Máme od něj volně ke stažení skvělá (a místy i vtipná) skripta, vypsané definice a věty ke každé přednášce, abychom je nemuseli opisovat, a každý týden dostáváme domácí úkoly, abychom aspoň trochu museli zapnout mozek. Co se obsahu týče, tak je to taková ta teorie jako množiny, relace, matematická indukce, a hlavně spousty a spousty důkazů. Časem to bude i rekurze, různé srandy s počítáním modulo a taková vyloženě matematika, která se v informatice bude hodit. Hustý!

Lineární algebra
O té jsem všude četl, jaká je to hrůza a lidé na tom vylétávají, ale nakonec to nevypadá tak zle (aspoň zatím). Docela pomáhá, že máme 4 hodiny přednášek místo 2, takže je čas to probrat důkladně, a hlavně máme opět skvělého vyučujícího. Profesor Pták je už starší pán, a navíc takový trochu ortodoxní učitel, takže si na začátku každé přednášky stoupáme na pozdrav, ale je taky hrozně fajn. Vtipkuje, povídá různé historky a učí to zase jako normální člověk. Všechno důležité píše na tabuli, dává hromady vzorových příkladů a odpovídá na každé (i značně debilní) otázky. No a na cvičení máme pana Hrocha - hotová zoo. Minulý týden přišel i pán povídat o tom, jak se dá lingebra aplikovat v umělé inteligenci a rozpoznávání, ale bohužel měl autobus zpoždění a moc jsem toho neviděl :(

Pak máme povinnost zvolit si humanitní předměty za 4 kredity, což jsem pokryl Ekonomikou podnikání. Tam už je to trochu horší. Musím ale uznat, že i tu učí výborně, ačkoli bych se nedivil, kdyby ji na technické univerzitě, kde to patrně nebude úplně oblíbený předmět, jen tak odbyli. Ale na můj vkus se tam moc mluví takovými divnými slovy a já si tam připadám jako úplný blb a stýská se mi po matematice. Ale co už, snad z toho nevyletím, a jestli si skutečně jednou založím vlastní herní studio, tak to třeba nějak pomůže...

Co mě potěšilo je, že máme od školy k dispozici studentské licence na všechny IDEčka od JetBrains. Zatím tedy používám jen IntelliJ, protože Python i PHP dělám ve vimu, ale je fajn mít tu možnost.

Jinak je to docela příjemná změna oproti střední - člověk je tu tak nějak sám za sebe a nemá kolem třídu z poloviny tvořenou dementy. Jen tak si chodím, kam zrovna potřebuju, aniž bych se musel vybavovat s cizími lidmi, nebo si někde sednu s noutbukem a programuju si. No a rychlost internetu je naprosto boží! Doufám, že se tu nějak udržím, opravdu by bylo příjemné dostudovat...

neděle 13. července 2014

Herní kukátko

Přináším herní kukátko, jakože drobný přehled her, které mě v poslední době zaujaly a ke kterým tímto říkám pár slov. Nejedná se o žádné novinky, spíš byly zrovna ve slevě na Steamu a tak jsem je výhodně zakoupil.

Update po dopsání: nějak jsem se rozepsal, to je pořádný kukadlo :(

Alan Wake

Za tuto výtečnou hru je zodpovědné finské studio Remedy Entertainment. Původně byla vydána v roce 2010 exkluzivně pro Xbox 360, v roce 2012 následoval port na PC. Jedná se o jakýsi akční hororový adventuroid, ale i já jsem měnil trenky jen jednou, takže to vážně zas až taková hrůza není...

Příběh vypráví o detektivním spisovateli Alanu Wakeovi (nečekaně), který před dvěma lety ukončil svou nejslavnější sérii, a momentálně trpí blokem znemožňujícím mu pohnout s nejnovější knihou. Vydává se tedy se svou ženou Alicí do fiktivního městečka Bright Falls ve státě Washington, aby přišel na jiné myšlenky.

Hra začíná v noční můře, která Alana už dlouho pronásleduje. V ní jede autem lesy podobnými těm v okolí Bright Falls, a vinou mikrospánku srazí stopaře. Když však vystoupí z auta, tělo je pryč. Jakmile se ale Alan vydá dál do lesa, nerozhodný stopař se zase objeví. Bohužel pro Alana je tentokrát obklopen jakousi temnotou, v ruce má sekeru a je hrozně moc naštvaný. Alan se s baterkou a revolverem musí ubránit několika dalším podobným bubákům a dostat k jakémusi majáku (které se v lesích obvykle nestaví, ale tak sen, dobrá...)

Problém je, že Alanovy sny a rozepsaná kniha se tak nějak začnou promítat i do reality. Po sérii podivných událostí (nejdřív Alice zmizí, pak se Alan probudí v nabouraném autě a netuší, co se dělo poslední týden, a nakonec zjistí, že ostrov, na kterém se s Alicí ubytoval, se ve skutečnosti před čtyřiceti lety potopil do jezera) se v Bright Falls začne objevovat stejná temnota, která Alana sužuje ve snech. Přetváří obyvatele v jakési nedobře naložené násilníky chráněné tmou, která se musí odsvítit baterkou a ten zbytek pak odstřelit.

Zajímavé je, že hra vždycky přijde s nějakou výmluvou, proč je zrovna teď nutné trávit čas uprostřed temného lesa nebo ve starém železničním tunelu, popřípadě v opuštěné důlní šachtě...

Naštěstí se vyskytují i komické prvky, výborný je hlavně Barry Wheeler, Alanův literární agent - tlustý a bojácný chlapík v havajské košili a zářivě oranžové bundě, který po lesích běhá ověšený vánočními světýlky, aby se chránil před temnotou. Nebo bratři Odin a Tór Andersonové - dřívě slavní rockeři ze skupiny Old Gods Of Asgard, teď dva senilní staříci z pečovatelského domu, kteří však nakonec vypadají jako jediní při smyslech.

Tady bych měl odbočit k soundtracku, se kterým Old Gods Of Asgard souvisejí. Ti mají ve hře celkem tři písničky, které jsou poměrně úzce spojeny s dějem, a které nahrála finská rocková skupina Poets Of The Fall. Jejich písnička War navíc hraje ve hře v rádiu (tentokrát již pod jejich pravým jménem) a hlasatel zmiňuje, že mu připomínají místní kapelu Old Gods Of Asgard. Velmi vtipné! Jinak je soundtrack moc pěkný a na rozdíl od hry není ani moc ponurý.

Co se autorům povedlo skutečně na jedničku, je prostředí. V těch pár momentech, kdy nevládne naprostá tma, se ukáže krásná lesnatá oblast s pár jezery okolo Bright Falls. Samotné Bright Falls jsou poměrně uvěřitelné malé město s vlastním šerifem (tedy, šerifkou), bláznem (zase je to žena, ale nevím jak je holka od blázna), bistrem kam všichni chodí a rádiovou stanicí, jejíž vysílání hráče provází. Opravdu to vypadá, jakože se všichni obyvatelé navzájem znají a vědí o sobě první poslední.

Celá hra je rozdělena do šesti přibližně hodinu a půl dlouhých epizod, z nichž každá opravdu působí jako díly seriálu, protože končí zpravidla v tom nejnapínavějším momentu. Bylo by rozhodně nepříjemné muset čekat týden na pokračování. Následují dvě kratší epizody, které dovysvětlují, co se to sakra stalo na konci hry a jak to bylo dál. A konečně navazuje Alan Wake's American Nightmare, což je velmi zajímavé pokračování. Odehrává se v arizonské poušti, kde je Alan chycen v časové smyčce a znovu a znovu zažívá to samé, přičemž při každém průchodu se o kousek přiblíží vysvobození. Moc pěkné, ještě méně strašidelné, autoři si tam i docela dělají legraci z původní hry a příběh se v podstatě uzavře. Druhý díl je ale tak nějak slíbený, takže uvidíme, kam to povede.

Deus Ex: Human Revolution - Director's Cut

Mám rád cyberpunk. Deus Ex: Human Revolution jsem proto hrál už asi pětkrát, ale teď poprvé jsem si zahrál i Director's Cut verzi, kterou jsem si sehnal o Vánocích.

Deus Ex: HR je stealth akční RPG odehrávající se v roce 2027. Ve světě frčí augmentace - nahrazování končetin a orgánů umělými, fungujícími lépe než ty lidské. Využití je samozřejmě v lékařství, ale také mezi nadšenci do technologií a superschopností. Augmentace ovšem přichází za určitou cenu. Předně se z nositele stává závislák na (drahé) látce zvané Neurophozyne, která potlačuje odmítnutí augmentací tělem. A dále, což je jedno z témat, kterými se hra zabývá, jaksi ztratí své lidství a vymění ho za kov a kolečka.

Hráč se ocitne v kůži Adama Jensena, bývalého člena jednotek SWAT, nyní šéfa bezpečnosti v jedné z vedoucích světových firem na augmentace, Sarif Industries. Hned na začátku ve svých povinnostech tak trochu selže (ona to ale není moc jeho chyba, snažil se), když do Sarifu vtrhne ozbrojené komando a zavraždí pětici nejlepších vědců, kteří se právě chystali prezentovat jakousi revoluční technologii. Pro Adama to má poměrně hluboký dopad - jednak je jednou ze zabitých vědců jeho bývalá přítelkyně Megan Reed, druhak je sám při útoku téměř zabit.

Následuje první ztráta lidskosti, protože samozřejmě nastoupí augmentace. Jak se později dozvíme, Adamova zranění vyžadovala "jen" výměnu jedné ruky a pár drobností v těle a hlavě, ale Adamův šéf David Sarif, nadšenec do augmentací, se rozhodl nechat mu rovnou vyměnit i druhou ruku, nohy a ještě víc drobností v těle a hlavě. Chtěl tím z Adama vytvořit jednočlenné zabijácké komando a poslat ho po stopách ozbrojenců, kteří je napadli. Adam je z nového těla samozřejmě poněkud rozladěný (odtud jeho catchphrase) a protestuje, ale koneckonců se chce taky pomstít. Tak poslechne šéfa a vydává se na své pátrání, které ho zavede z Detroitu do Číny, Toronta, Singapuru a nakonec až do Arktidy.

K dispozici má spoustu husťáren, které jeho nové tělo umí - umělé plíce filtrují jedovaté látky, pružiny v nohách umožňují výš skákat, z pasu může střílet do okolí výbušné projektily, krátkodobě vidí skrz stěny, v pažích má výsuvné čepele... Boba Fett by se mohl jít zahrabat. Tyhle husťárny si postupně odemyká jak nachází upgradovací software (nezapnuli mu rovnou všechno, aby ho nepřetížili, což je pomerně smysl dávající okecání obvyklého levelingu). Dále umí používat celou horu zbraní, která se ve hře dá najít - od obyčejných pistolí, pušek a sniperek přes méně obvyklé kuše a tasery až po scifi laserové a plasmové pušky. Je pak na hráči, jestli chce být hodný strejda a všechny nepřátele šetrně mlátit ocelovými pěstmi a střílet do nich z taseru a uspávací pušky, nebo zlý cyborg a využít i smrtonosnější zbraně (pistole s tlumičem vždycky vydá takové uspokojivé "plop" když někoho sundá).

Na hře se mi vždycky hrozně líbily tři věci:
Za prvé: barevná stylizace. Téměř všechno ve hře je v odstínech černé, šedé a žluté barvy, což okolí dodává sice ponurý, ale taky takový moderní, technoelektrický (to jsem si právě vymyslel a líbí se mi to) dojem.
Za druhé: architektura. Sami autoři stylu říkají cyber-renaissance, kdy všechno vypadá hrozně moderně a c00l, ale zároveň tak nějak hrozně nóbl a vznešeně (nemám ponětí jak vypadá renesance, ale určitě nóbl a vznešeně).
Za třetí: tvůrcům se moc hezky podařilo zpracovat to, že hráč pracuje pro nějakou firmu. Je to drobnost, ale moc se mi líbí, jak je areál Sarifu přístupný, takže si člověk může prošmejdit kanceláře, každý zaměstnanec má nějaký svůj malý backstory, navzájem si dělají schválnosti a tak. Ve firmě jsou sekretářky, právníci, výzkumníci, strážní, Adam přímo spolupracuje s vedoucím počítačové bezpečnosti Frankem Pritchardem a pilotkou Faridah Malik a celkově je tam docela živo, takže to působí uvěřitelně.

No a ještě k tomu Director's Cut a už asi končím, moc rád bych se rozepsal ještě o tom jak je tam všechno krásně ponuré a depresivní, jak si autoři pohráli s detaily a postavami, že to přináší pár poměrně rozumných myšlenek a námětů na budoucnost a tak, ale Lara Croft čeká.

Director's Cut edice přináší předělané souboje s bossy, na které si spousta hráčů stěžovala. Sice je pořád nejde vyřídit nějak mírumilovně (příběh tak nějak počítá s tím, že je Adam zabije), ale aspoň už si přijdou na své i hackeři a tichošlápkové. Dále došlo k různému vypucování grafiky a detailů, ale ne zrovna něco, z čeho by si člověk sednul na zadek (taky to vyšlo v roce 2011, na grafice není moc co vylepšovat). DLC The Missing Link je už napevno zakomponované do hry, nemusí se spouštět další soubor. Je přiložen dokument o tvorbě hry (na ten jsem se vlastně pořád nepodíval!) A nejlepší na konec, přímo ve hře je komentář autorů - paráda!

Ve hře jsou teď stovky míst, kde se rozstvítí ikonka komentáře, a pak stačí kliknout a přehraje se krátká sekvence, kde se několik autorů (mimo jiné hlavní grafik, zvukař, spisovatelka a producent) baví o tom, proč právě tohle řešili takhle, co mohlo být jinak, jaké s tím měli problémy a podobně. Do toho tak různě vtipkují a smějí se a celkově je moc příjemné poslouchat je, jak vzpomínají na tvorbu hry, člověk se mimo jiné dozví něco víc o Deus Exu a o tom, jak se vlastně hry dělají.

Tomb Raider

Další pokračování série, nazvané poměrně prostě, nás zavádí do dob, kdy Lara Croft teprve začínala svou kariéru tomb raidera. Není jí ještě sto padesát let jako Angelině Jolie a není to superhrdinka, která ustojí úplně všechno. Autoři se k ní naopak vůbec nechovají hezky, a tak hned na začátku spadne na železný výčnělek a probodne si břicho, několikrát se propadne do různých děr a jeskyní, valí se tunely, unášejí ji řeky a mlátí s ní o všechno kamení po cestě, lidi do ní střílejí, kopou a mlátí a celkově Lara působí dojmem, že by se nejradši na všechno vyprdla, šla domů a dala si zmrzlinu.

To ale nejde, protože s partou výzkumníků uvízla na ostrově poblíž Japonska, který je obklopen tajemnou bouří, jež znemožňuje komukoli opustit ostrov, a naopak všichni kolemplovoucí/letící jsou na ostrově ztroskotáni. To se ukáže záhy, jelikož ostrov je plný velmi nepřátelsky naladěných ztroskotanců, kteří zde založili jakýsi praštěný kult plný smradlavých chlapů z Ruska (sausage fest). V jejich čele stojí ze všech nejpraštěnější kněz, který se pokouší oživit dávnou císařovnu ostrova ve víře, že tím uklidní bouři, takže se všichni budou moct vrátit domů (v tom vlastně není tak daleko od pravdy). Lara musí najít své zbylé kolegy, přežít útoky kultistů, zachránit svou kamarádku před obětováním a nakonec skutečně oživit dávnou královnu a uklidnit tak bouři...

Ukázalo se totiž, že dávní obyvatelé ostrova, kteří vymřeli před dávnými věky, nějakým způsobem nevymřeli před dávnými věky a udrželi se naživu, takže se dá v rozpadlých chrámech potkat nějaký ten prastarý, lehce nemrtvý samurai (naladěný zhruba stejně jako všichni kultisti dohromady, to znamená nic moc). Ti nemají rádi, když se jim někdo hrabe v císařovně, takže nejsou zrovna nápomocní.

Lara bohužel nedisponuje svými dvěma ikonickými bouchačkami, na trestání kultistů má spíš tak různě co najde a ukradne - luk, pistoli (ne, nevím proč si nevezme i tu druhou, bylo by to hustý), brokovnici, samopal, cepín. Zbraně lze různě vylepšovat nalezenými materiály, takže se třeba omotá pažba brokovnice kusem hadru, aby se zmenšil zpětný ráz (tomu bych věřil), slepí se dva zásobníky dohromady kvůli rychlejšímu přebíjení (tomu taky) nebo se dřevěný luk přestaví v takový ten ultramoderní soutěžní se spoustou závažíček a koleček (tomu už moc ne).

Není tu ani moc proslavených "environmental puzzles", které přebral Assassin's Creed, kdy se má ideálně na čas proskákat nějakou šílenou jeskyní plnou chytátek a hopsátek. Většinou je to prostě o procházení džunglí, kosení kultistů a sbírání pokladů v hrobkách (to mě vyloženě nebavilo, asi jsem spíš tomb hater).

Blbostí na sebrání jsou tu skutečně hromady. Jednak materiál na vylepšování zbraní, dále pak předměty, které tu zůstaly po původních obyvatelích, šrot co si na ostrov přivezli vojáci za druhé světové války, různé bobule a maso ze zvířat, poklady a GPS cachky. Pak se taky dají pálit vlajky, odpalovat námořní miny, zapalovat obětní ohýnky na sochách a spousty dalších kravin, a to všechno se počítá do úspěšného splnění hry. Já měl na konci něco přes 60%, protože tohle mě fakt nebavilo.

Jako taková jednohubka (herní doba okolo 9 hodin) to neurazí, po tu dobu si hra tempo udrží a jako pokračování známé série je to poměrně povedené, ale jsou to nějaké tři týdny co jsem to dohrál, a o moc víc si z toho nepamatuju.

pondělí 10. března 2014

Zase sem se nasral

Minulý týden jsem se zúčastnil olympiády v programování. Docela mě pobavilo, že přijelo pár lidí z vedlejšího města, a hned se tomu říkalo "okresní kolo". No, každopádně, už jsem tam byl minulý rok, takže jsem tak trochu věděl, co mě čeká - jak co se týče úloh (to potěšilo), tak co se týče lidí (to nepotěšilo).

Ta banda z vedlejšího města si s sebou zase přivezla toho hnusnýho dědulu. Minule strávil přibližně půlku olympiády tím, že jim napovídal a diktoval zdrojový kód (díky čemuž se jeden jinak zcela vygumovaný student od nich umístil čtvrtý). Tentokrát už mu to asi přišlo blbý, tak jenom hudroval "hlavně aby měli internet u sebe na noteboocích, aby z něj mohli kopírovat". To je totiž znamením správného programátora - umět rychle okopírovat něčí kód z internetu... No a na konci pomáhal s opravováním, takže svým studentům nadržoval co se do nich vešlo, a nás se snažil nachytat na každé hovadině. Nepotěší, trávit nekolik hodin ve sklepě plnym smradlavejch nerdů a pak mít polovinu bodů strhnutou proto, že sem z jiný školy než pan opravující...

Jazyk jsme si mohli zvolit jaký jsme chtěli. Já psal v Javě, většina naší školy v C# a vetřelci v Pythonu. Právě Python jim to spolu s podváděním nejspíš vyhrál. Jedna z úloh využívala nalezení všech kombinací z určitých prvků a práci s nimi, což jsme my museli pracně psát. Ne tak pythoňáci - pohodlně sáhli po knihovně itertools, kde už je kombinatorika naprogramovaná, a vesele tak obešli celý algoritmus. Hlavně že mi ten jejich dědek málem vynadal, když viděl, že můj package na Eratosthenovo síto se jmenuje 'eratosthenes' a usoudil, že jsem použil existující javovský balík.

Je mi jasný, že programovací olympiáda by mohla být férová jenom kdyby všichni psali ve stejnym jazyku a neměli přístup k internetu ani k vlastnímu počítači, ale přecejenom, když má jazyk knihovny řešící veškerou práci za soutěžícího, tak je to trochu nefér. To by se rovnou mohly psát testy z angličtiny se slovníkem.

Každopádně, jedno plus to má - když jsem studoval zdrojové kódy ostatních, Python se mi hrozně zalíbil. Ten kód vypadá hrozně přehledně, jazyk je to poměrně výkonný a různé výpočty v něm jdou psát moc hezky. Budu se na něj muset podívat trochu víc. A taky si napsat vlastní kombinatorickou knihovnu do Javy.

Na závěr, kdyby sem zabloudil nějaký čtenář (nepravděpodobné) a měl zájem, přikládám seznam úloh:

  1. Taylorův polynom funkce sinus
  2. Eratosthenovo síto
  3. Minové bludiště (Matice 10x10, náhodně rozmístěné miny a člověk má mezi nimi najít cestu na druhou stranu, přičemž má k dispozici pouze omezený počet příkazů k prověření políček.)
  4. Transportní problém (Ve skladu je nějaký počet beden s různými hmotnostmi a různým množstvím zlatých cihel. Máme auto s určitou nosností a musíme zjistit, které bedny odvézt, abychom dostali maximum zlatých cihel a auto je uvezlo. Hmotnost bedny nesouvisí s množstvím cihel uvnitř, prostě jsou nějaké bedny ze železa a nějaké z papíru...)
  5. Dobré období (Hospodaření firmy reprezentuje řada kladných a záporných čísel symbolizujících zisky a výdaje za každý měsíc, máme najít období s nejvyšším ziskem - část řady, kdy byl součet nejvyšší.)

úterý 4. února 2014

Ready Player One

K Vánocům jsem od gurlfriend dostal knihu Ready Player One od Ernesta Clinea. Chvíli mi trvalo, než jsem se k tomu dostal, ale jakmile se tak stalo, padla kniha během pár dnů. A přibližně po dobu dalších dvou týdnů jsem jí byl naprosto posedlý - každý večer jsem si znovu četl různé části, sehnal jsem si wallpaper s postavami, stáhl audiobook (namluvený Wilem Wheatonem!), dvě alba španělské undergroundové kapely, jejíž hudba je inspirovaná právě touto knihou a spoustu hudby a filmů zmiňovaných v knize. Řekl jsem si tedy, že když už mám ten blog, neškodilo by stvořit menší recenzi.

První vydání
Máme hezčí obálku

Děj knihy se odehrává v dystopické budoucnosti roku 2045. Na světě došly zásoby ropy a kvůli energetické krizi nyní  většina obyvatelstva žije v bídě v chudinských čtvrtích. Když se tedy objevila příležitost uniknout z reality v podobě MMORPG OASIS, všichni po ní skočili. Najednou našli smysl života - ve virtuálním světě něco znamenali, mohli něčeho dosáhnout a prožít veselejší život než ve skutečnosti. Netrvalo dlouho, a lidé začali trávit víc času online než ve skutečném světě. Tam se vraceli jen kvůli otravným povinnostem typu najíst se, spát... to je tak asi všechno.

Příběh začíná v době, kdy tvůrce OASIS, James Halliday, umírá. Ihned po jeho smrti proletí světem OASIS video, v němž vyhlašuje soutěž: kdo jako první nalezne 3 klíče, které schoval kdesi v rozlehlém světě OASIS, získá veškeré jeho ohromné bohatství a stane se novým vlastníkem OASIS. Cestu ke každému klíči ukazuje hlavolam nebo hádanka. Tyto rébusy se všechny vztahují k 80. létům, kterými byl Halliday posedlý. Celý svět se tak nakrátko vrátí o 60 let nazpět, jelikož každý začne horečně studovat veškeré filmy, seriály, videohry, hudbu, komiksy a knihy z té doby ve snaze rozluštit první hádanku. Ernest Cline sám 80. léta zbožňuje, takže je kniha doslova přecpaná různými odkazy, narážkami a vtípky a srdce každého pamětníka musí zaplesat. Já taky něco poznal, a to jsem do 80. let ani nepáchl!

Hlavní postavou je osmnáctiletý kluk Wade Watts žijící ve slumech na okraji Oklahomy. V OASIS vystupuje pod nickem Parzival, a veškerý svůj čas věnuje hledání prvního klíče. Když už je tedy ta hlavní postava, tak ho samozřejmě najde, ke všemu jako první na světě. Tím se na něj zaměří pozornost všech ostatních hráčů, kteří ho touží dostihnout a vypáčit z něj všechno co ví. V první řadě je to společnost IOI, Innovative Online Industries, vystupující jako hlavní záporáci. Ti chtějí s pomocí Hallidayova bohatství převzít OASIS a uvalit na něj cenzuru, měsíční poplatky a přísnou kontrolu. Parzival tak spolu s několika přáteli svádí závod s časem a IOI ve snaze najít všechny klíče dříve než bude svět OASIS ztracen.

Nejvíc mě na knize zaujaly dvě věci. Jednak jsou to samozřejmě narážky na všechny možné geekoviny - od planety postavené podle staré textové hry Zork přes zkoušku, ve které musejí hráči přehrát celý Monty Python and the Holy Grail až po fakt, že OASIS má licenci na všechny světy kdy stvořené, takže tu vedle sebe najdete Azeroth, Středozem, Star Wars, Indiana Jonese, Firefly, Star Trek, Battlestar Galacticu, Dunu, Marvel Universe, Power Rangers, Blade Runnera, Robouniversum, Simpsonovy a vím já co ještě - nerdgasm jak prase.

Druhá věc jsou postavy. Přišlo mi, že Ernest Cline krásně vykreslil vztah lidí, kteří se sice znají celý život z hry, vědí o sobě všechno, tráví spolu spoustu času každý den, ale vlastně se ani jednou nesetkali tváří v tvář. Všichni jsou to patrně vlivem hry zakřiknutí introverti a tak jsou chvíle, kdy se v závěru knihy postupně setkávají ve skutečnosti, skutečně k nezaplacení. Autor zde dokonce rozvíjí i pěkný nerdský love story (až mi to připomnělo Machinae Supremacy - One Day In The Universe), když Parzival při hledání prvního klíče narazí na slavnou bloggerku Art3mis, do které je už léta zamilovaný z četby jejího blogu. Postupně spolu začínají chodit v rámci OASIS a Parzival zvrtává jednu věc za druhou ("Neboj, já se taky řehtám jako kůň!")

Ačkoliv je český překlad velmi zdařilý, přišel mi audiobook v angličtině lepší, ale to bude možná prostě tou audiobookovostí. Každopádně, knihu doporučuju všema deseti - nerdi ani geekové určitě nebudou litovat.

neděle 26. ledna 2014

Ready Blogger One

Ahoooj!

Tak sem si prej založil blog. Jsem zvědav, jak dlouho mi to vydrží, každopádně je fajn mít zase další kus místa na internetu, kam si můžu házet věci.

Co se obsahu týče, viděl bych to na:

  1. Různé kousky zdrojového kódu, které jsem vyprodukoval, a zaujaly mě natolik, že se s nimi prostě musím podělit s okolím.
  2. Recenze knížek.
  3. Názory na různé technické vymoženosti a novinky.
  4. Zajímavé momenty z her.
  5. Dlouhé slohové kreace plné nadávek, kdykoli mě zrovna někdo namíchne (to by sice znamenalo několik příspěvků denně, ale zkusím to nějak splácat dohromady).
  6. Vzhledem k tomu, že jdu tenhle rok na vejšku (doufejme), se tu budou časem objevovat i různé názory a postřehy odtamtud (samozřejmě, pokud mě blogování do té doby neomrzí).

To je prozatím vše, volá mě World Of Warcraft.